Když jsem si na našem webu procházel zmínky o kapelách obsažených v publikaci amerického metalového novináře Daniela Lakea, uvědomil jsem si, že fenomén amerického black metalu nebyl lhostejný ani mým kolegům. Několik recenzí zde zmiňovaných nahrávek převážně z nultých let lze najít i na našich stránkách a já si tak zpětně uvědomuji, že tato scéna o sobě dávala mohutně vědět právě v počátku nového tisíciletí, dávno poté, co se Evropou prohnala tzv. druhá vlna black metalu, které vévodily kapely ze Skandinávie.

V tomto nastavení byli zvěstovatelé černého kovu zpoza velké louže dlouho když ne rovnou přímo pro smích, tak minimálně většinovým metalovým publikem zcela ignorováni. Přelom 80. a 90. let ve Spojených státech jednoznačně patřil thrash metalu a zanedlouho i death metalu, zatímco ten „bzukot“ produkovaný pomalovanými šílenci byl něco jako exotická anomálie násilím importovaná z Evropy. Je zcela logické, že Lake svoji rozsáhlou publikaci pojal z velké části chronologicky. Tuto rozdělil do větších kapitol a v rámci těchto pak zarámoval své vyprávění do profilů nemalého množství vybraných kapel.

Přiznám se, že jsem byl zpočátku trochu v rozpacích. Přeci jen jsem se těšil na historický exkurz obohacený nějakým jednotícím narativem a ne tolik již na profily kapel. Než jsem se však do knihy ponořil a přes úvodní statě se dostal k prvnímu jménu na seznamu, všechny tyto výtky jsem dávno zapoměl. Pro mnohé zasvěcené jsou kalifornští VON onou kapelou číslo 0, čili tou, kterou black metal ve Státech odstartoval. Takže vlastně ani nebyl jiný vhodnější kandidát pro startovní výstřel. Je skvělé a pro soudržnost a kvality publikace zcela zásadní, že členové naprosté většiny zmíněných uskupení byli ochotni promluvit i po mnoha letech. A to platí i pro dávno nefunkční kapely. Výraznou výjimkou byl John Gossard z další kalifornské legendy – WEAKLING. Jediné vydané album této na svou dobu anomálie scény ze západního pobřeží zůstává i po více než 20 letech nahrávkou, na kterou přísahají mnozí zde zpovídaní hudebníci.

Černý kov si cestu do zámoří hledal jen velmi pozvolna a těžce. Autor dává do kontrastu preference amerických metalových fanoušků s těmi evropskými a dochází k závěru, že ti z Evropy byli o poznání otevřenější novým vlivům. Přesto dokázal black metal zapustit kořeny i v takových nepravděpodobných místech, jako je prosluněná a subtropická Kalifornie. Geografický kontext je zde často zmiňován právě díky jistému nepsanému „vlastnictví“ tohoto metalového žánru, které si od počátku 90. let nárokovala severní Evropa a zejména Norsko. Silným vlivům norské scény pak ta americká minimálně ve svých začátcích tedy velmi podléhala.

Na příkladu mnoha kapel však Lake ukazuje, jak postupem času vznikala svébytná a originální scéna, která však na druhou stranu byla často trnem v oku blackmetalových puristů střežících nepsaná žánrová pravidla. Ty si často sama pro sebe definovala jeho ortodoxní evropská větev a zavrhovala cokoliv jen trochu se z těchto rigidních a směšných pravidel vymykalo. Často zde dostaly prostor i osobnosti svými názory se pohybující dost na hraně netolerantních ideologií anebo už přímo za ní. V tomto směru mě black metal i navzdory skvělé muzice dokázal často odrazovat. Zkrátka tato muzika často přitahuje v tom horším slova smyslu prapodivné existence, neřku-li přímo kretény. Zažili jsme to na počátku devadesátých let v Norsku a americká scéna není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Ačkoliv si Daniel Lake neodpustí okomentovat názory některých zpovídaných vlastním pohledem, slouží mu rozhodně ke cti, že do této mozaiky zahrnul i nejednoho hudebníka, s jehož světonázory zrovna nesouzní. Pestrosti publikace to jen pomohlo, neboť hudební odkaz těchto umělců je neoddiskutovatelný.

Všem se zkrátka nezavděčíš a své o tom ví i tento publicista z amerického Marylandu. Vlastně už jen způsob kategorizace témat do profilů vybraných kapel je svým způsobem náběh na vidle, protože se vždy najde dost kritiků upozorňujících na tu či onu vynechanou kapelu. Anebo naopak se předmětem kritiky může stát i zařazení některých spolků, které nesplňují právě již zmiňované nároky na stylovou „čistotu“. Řeč je mimo jiné i o DEAFHEAVEN a LITURGY. Ti první byli mnohými okamžitě zařazeni do pejorativní škatulky „hipsterský black metal“ a ti druzí si vysloužili nenávist už jen za to, že je vede trans žena. V publikaci najdeme i mnohé další interprety, jejichž tvorba jen těžce snese nároky kladené na ortodoxní black metal, ale i jejich přínos v širším kontextu amerického black metalu ukazuje proces adaptace a postupného budování originální muziky, na jehož počátku stál import černého kovu z Evropy.

Rozdělení do kapitol dle jednotlivých kapel, s menší výjimkou věnovanou několika žánrovým labelům, se i přes mojí počáteční skepsi ukázalo jako velmi šikovné řešení. Daniel Lake dokázal strohou statistiku povznést různými vyprávěcími linkami, jež několika způsoby dokázaly spojit profily kapel do souvislejších tematických bloků a často i díky personálním propojením tak vyprávění plyne přirozeně a nebojím se tvrdit, že nezřídka i strhujícím způsobem. Nemusíte mít nutně úplný insider; koneckonců osobně nemám problém se přiznat, že zdaleka ne všechny kapely z tohoto výběru jsem znal, a přesto si i s menší znalostí kontextu dokážete knihu užít. Plně vám k tomu postačí motivace a zájem prozkoumat tento řez scénou, jež se z úplného zatracení a nezájmu vypracovala ve svébytné hudební hnutí.

Tentokrát například v porovnání s nedávnou recenzovanou „Nepravděpodobnou historií death metalu a grindcoru“ nemám ani výtky k chybám v překladu, které se podařilo eliminovat na minimum, a i vyprávěcí styl v češtině mi sedí. Pocit překladatelské topornosti a neohrabanosti ve formulacích jsem neměl prakticky po celou dobu četby této přes 500 stran dlouhé publikace. Tato navíc oproti běžným zvyklostem MetalGate vychází v provedení s pevnou obálkou. Že se tím v kombinaci s jejím obsahem znásobuje pocit vlastnictví něčeho luxusnějšího, asi nemusím zdůrazňovat. 

Vždycky se najde prostor pro kritiku. Obzvláště v případě takto těžce uchopitelné látky. „Revoluce identity v americkém black metalu“ si na svá bedra vzala veliký úděl, spočívající v neochotě omezovat se toliko na ortodoxní formy black metalu. Tím se její tematický prostor doslova rozletěl do stran. Daniel Lake však dokázal v takto širokém poli šikovně manévrovat a přinesl vyčerpávající profil scény, která vlastně žádnou celistvou scénou ani není. Své vyprávění zakončil v roce 2020, ale příběh amerického black metalu pokračuje dál. Tím pádem můžeme věřit, že se za několik let dočkáme i doplnění této publikace, jak se tomu stalo v případě již zmiňované Historie death metalu z rukou Lakeova redakčního kolegy z magazínu DECIBEL Alberta Mudriana.